Nový občanský zákoník nově upravil nahlížení na zvíře. Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu jako smysly nadaný živý tvor. Zvíře není považováno za věc. Toto nové pojetí bude mít ve většině případů na běžný život vlastníků zvířat jen minimální dopad. Účinek nové právní úpravy se naopak velmi významně projeví v případě, kdy dojde ke škodní události, jejímž původcem je právě onen smysly nadaný živý tvor. Občanský zákoník obsahuje speciální úpravu a zakotvuje zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem. Jedná se o ustanovení § 2933 – 2935 občanského zákoníku.
Primární odpovědnost vlastníka a neposlušný pes
Ustanovení § 2933 obsahuje základní pravidlo, které určuje povinnost vlastníka zvířete nahradit způsobenou škodu. Není rozhodné, zdali zvíře bylo pod dohledem vlastníka nebo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil. Stejná povinnost stíhá vlastníka rovněž v případě, kdy jeho zvíře uprchne. Zákon primárně označuje za osobu povinnou a odpovědnou vlastníka zvířete. Ten bude odpovídat i v případech, kdy nad zvířetem nemá faktickou kontrolu. Vlastník zvířete nemá možnost jakékoliv liberace. Liberace znamená, že zákon stanovuje důvody, kterými se dá zprostit objektivní odpovědnosti. Pokud však zvíře způsobí škodu v době, kdy jej má u sebe jiná osoba, které bylo zvíře svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, odpovídá tato osoba společně a nerozdílně s vlastníkem. Zavinění povinné osoby – vlastníka zvířete není rozhodné a tato osoba se své odpovědnosti nemůže nijak zprostit, jedná se o absolutní objektivní odpovědnost.
Dle důvodové zprávy je smyslem a účelem této úpravy chránit společnost před riziky vyplývajícími z často nevyzpytatelného chování zvířat. Předmětná ustanovení se použijí v případech, kdy původ újmy spočívá skutečně v chování zvířete.
Příklad: Dojde-li během venčení psa v parku k incidentu a bude pokousán jiný pes, uplatní se systém odpovědnosti za škodu podle zvláštní skutkové podstaty. Původ škody je možné spatřit v chování zvířete. Za případné léčebné výlohy u veterináře bude odpovídat vlastník psího agresora, přestože vlastník psa učinil veškerá preventivní opatření, která po něm lze v danou chvíli rozumně požadovat. Obdobně by se posuzovala situace, pokud by venčení psa konal např. soused, kterého o to požádal vlastník zvířete. V takovém případě by za způsobenou škodu odpovídali solidárně oba – vlastník zvířete a soused, který zvíře venčil.
Privilegovaná zvířata
Zákon ve svém ustanovení § 2934 koriguje výše popsaná přísná pravidla. Vymezuje kategorii zvířat a dává jejich vlastníku a osobě, které bylo zvíře svěřeno, možnost zproštění se povinnosti k náhradě škody. Je nutné však prokázat, že při dozoru nad zvířetem nebyla zanedbána potřebná pečlivost, anebo že by škoda vznikla i při vynaložení této potřebné pečlivosti. Podle zákona se jedná o domácí zvířata, která slouží vlastníku k výkonu jeho povolání nebo k jiné výdělečné činnosti nebo k obživě. Jedná se také o zvířata, která slouží jako pomocník pro osobu se zdravotním postižením.
Aby bylo možné se zprostit odpovědnosti, bude nezbytné prokázat, že škoda byla způsobena domácím zvířetem. Zde se nabízí otázka, jaké konkrétní zástupce fauny je možné si pod tímto pojmem představit. Definici tohoto pojmu v zákoně nehledejte. Bude nezbytné vyjít z obecného významu tohoto slovního spojení. Jakési vysvětlení je možné nalézt v důvodové zprávě, kde je uvedeno: „Domácí jsou podle soukromoprávního pojímání ta zvířata, jejichž druh žije s člověkem buď bezvýjimečně, anebo z převážné části. Existence pštrosích nebo krokodýlích farem tedy nemění nic na tom, že pštros i krokodýl je z hlediska občanského zákoníku divoké zvíře.“ Za domácí zvíře můžeme tedy s jistotou označit psa, kočku či různé druhy dobytka. Naopak mezi domácí zvířata nebude patřit například anakonda, byť bude chovaná v bytě ve skleněném akváriu. Vymezení přesné hranice není dáno a vždy bude záležet na konkrétním případu a jeho posouzení.
Abychom mohli domácí zvíře označit za privilegované ve smyslu zde uvedeného ustanovení, je nezbytné, aby sloužilo k výkonu povolání nebo k jiné výdělečné činnosti nebo k obživě, popřípadě jako pomocník osoby se zdravotním postižením. První skupina zahrnuje taková zvířata, která jsou používána při určité soustavné činnosti (např. lovecký pec, hlídací pes, hospodářská zvířata chovaná pro suroviny). Druhou skupinu tvoří asistenční zvířata, která usnadňují život osobám se zdravotním postižením a pomáhají jim vyrovnat se s jejich hendikepem.
Jsou-li naplněny výše uvedené předpoklady, má vlastník zvířete (popř. osoba, které bylo zvíře svěřeno) možnost se zprostit povinnosti k náhradě. Musí však prokázat, že při dozoru nad zvířetem nebyla zanedbána potřebná pečlivost, anebo že by škoda vznikla i při vynaložení takové pečlivosti. Pečlivý dozor zahrnuje veškerou starost o zvíře při vynaložení míry pečlivosti, kterou lze vyžadovat od průměrně obezřetného a rozvážného vlastníka. Vždy však bude záležet na okolnostech daného případu. Bude nutné zohlednit např. druh zvířete, jeho vlastnosti, okolní prostředí a další skutečnosti daného případu.
Příklad: V průmyslovém objektu místní hlídač má psa, který slouží k výkonu jeho povolání. Pes během směny kousne do nohy člověka, který jde po chodníku okolo objektu. Hlídač zapomněl zavřít bránu a pes mu utekl. V tomto případě se jedná o privilegované zvíře. Jednání hlídače však není možné označit za vynaložení potřebné pečlivosti. Z uvedeného důvodu není možné uplatnit liberační důvod ke zproštění odpovědnosti k náhradě újmy pokousanému člověku.
Není zvíře jako zvíře
Zákon vymezuje dva různé pohledy na postavení zvířete a dvěma způsoby určuje míru odpovědnosti za zvířetem způsobenou škodu. Rozdíl je v tom, že jednou jde o odpovědnost absolutní a objektivní a v druhém případě se jedná o odpovědnost objektivní s možností liberace. Možným vysvětlením pro tuto rozdílnost jsou tyto skutečnosti. Osobám, které chovají zvířata jen pro potěchu nebo ze záliby, není potřeba omezovat jejich odpovědnost nebo jinak zvýhodňovat jejich postavení. Pokud jsou zvířata chována za účelem vyšších užitků, zákonodárce měl za to, že absolutní objektivní odpovědnost by v těchto případech byla přílišnou tvrdostí. Zde je však nutné podotknout, že tento jistě dobrý záměr může do budoucna působit aplikační potíže.
Příklad: Odlišně bude posuzován případ, pokud ze ZOO uprchne stádo koní – domácí zvířata a způsobí škodu nebo škodu způsobí tlupa opic. V případě opičího plundrování bude zoologická zahrada povinna nahradit škodu za každé situace, naopak povinnosti k náhradě škody způsobené koňmi se bude moci zprostit.
Svémocné odnětí zvířete
Zákon také upravuje situace, kdy je zvíře vlastníkovi nebo osobě, které vlastník zvíře svěřil, svémocně odňato třetí osobou. Svémocné odnětí znamená, že si osoba k něčemu pomůže svojí mocí bez toho, aby k tomu měla zákonný podklad. Takovým jednání může být konkrétně krádež nebo loupež. Způsobí-li takto odňaté zvíře škodu, hradí škodu osoba, která zvíře odňala. Musí být však splněn předpoklad, že vlastník nebo osoba, které vlastník zvíře svěřil, prokáže, že odnětí nemohl rozumně zabránit. Nezdaří-li se toto prokázat, hradí takto vzniklou škodu společně a nerozdílně s třetí osobou. V této souvislosti je nutné uvést, že odpovědnosti se nemůže zprostit ten, kdo zvíře svémocně odňal.
Předpoklady vzniku povinnosti k náhradě škody
K tomu, aby vznikl nárok na náhradu škody způsobenou zvířetem, musí dojít k naplnění tří předpokladů (i) škodní událost způsobená zvířetem (např. útok psa, vběhnutí zdivočelé zvěře pod auto), (ii) vznik škody (např. poškození oděvu, zranění osoby), (iii) příčinná souvislost mezi škodní událostí a vznikem škody.
Pro účely náhrady škody přichází v úvahu pouze škoda, kterou způsobilo živé zvíře nezávisle na přímé lidské vůli. Pokud by zvíře sloužilo jako živý nástroj (někdo by poštval psa na třetí osobu), škoda by se podle výše uvedených předpokladů neposuzovala. Takový pes by byl pouze nástrojem škůdce. Obdobně by se posuzovala škoda způsobená mrtvým zvířetem – např. infekce z uhynulého zvířete. Škodní událost musí být způsobena chováním zvířete. Je nepodstatné, zdali chování zvířete vyvolaly vnější podněty nebo jeho biologické procesy. Pro stanovení povinnosti nahradit škodu je nepodstatné, zda je chování zvířete způsobeno jeho úlekem z ohňostroje nebo jeho agresivní povahou a špatným výcvikem. Vlastník má povinnost dostatečně zabezpečit zvíře, aby nezpůsobilo škodu.
Závěr
Je tedy možné konstatovat, že nová úprava odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem zavádí pro vlastníky a chovatele zvířat poměrně tvrdý režim objektivní odpovědnosti za škodu. Její dopad bude možné omezit pouze v kategoricky vymezených případech. Toto vymezení je navíc značně nedokonalé. Budeme si muset počkat, zdali ze strany zákonodárce dojde k úpravě nebo co přinese judikatura našich soudů, dojde-li k soudnímu sporu.
