NOZ – fyzické osoby

Dalším pojmem z občanského zákoníku, který jsem pro vás vybrala, je pojem a definice osob. Osoby dělíme na osoby fyzické a právnické. Dnes si přečtete o osobách fyzických.

 

Fyzické osoby

Člověk má právní osobnost od narození až do smrti. Právní osobnost nebo také právní subjektivita je schopnost vystupovat jako subjekt práva, nikoli jako objekt práva. Subjekt práva má schopnost být nositelem a vykonavatelem práv a povinností. Od roku 1950 do roku 2013 se tato schopnost nazývala způsobilost k právům a povinnostem. Od roku 2014 se občanský zákoník vrátil k původnímu termínu právní osobnost. Právní osobnost může také zaniknout prohlášením za mrtvého. Jiným způsobem nemůže být člověk právní osobnosti zbaven, není možné se jí vzdát. Právní osobnost má i počaté dítě, narodí-li se živé.

Člověk má svéprávnost, což je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem. To znamená, že člověk může právně jednat. Svéprávnost se do 31.12.2013 označovala jako způsobilost k právním úkonům. Svéprávnost je způsobilost právně jednat, například uzavírat jakékoli smlouvy. Podle NOZ platí vyvratitelná právní domněnka, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost jej užívat s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může důvodně očekávat. Není-li osoba plně svéprávná, je její právní jednání, ke kterému není způsobilá, neplatné.

Právní osobnosti ani svéprávnosti se nikdo nemůže vzdát ani zčásti. Pokud by tak někdo učinil, nepřihlíželo by se k tomu.

Práva může mít a vykonávat jen osoba. Povinnost lze uložit jen osobě a jen vůči ní lze plnění povinnosti vymáhat.

Každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva. Z tohoto důvodu se považuje za osobu. Zákon stanoví jen meze uplatňování přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany. Přirozená práva spojená s osobností člověka nelze zcizit a nelze se jich vzdát.

Každý člověk odpovídá za své jednání, je-li s to posoudit toto své jednání a ovládnout je. Přivedu-li se vlastní vinou do stavu, ve kterém bych jinak za své jednání nebyl odpovědný, odpovídám v tomto stavu za jednání, které učiním. Příklad: Řidič před jízdou pil alkohol a uvedl se tím do stavu, kdy nemohl své jednání posoudit a ovládnout. V tomto stavu řidič způsobil při dopravní nehodě škodu. Za toto své jednání řidič odpovídá.

Na počaté dítě se hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Má se za to, že se dítě narodilo živé. Nenarodí-li se však živé, hledí se na ně, jako by nikdy nebylo počato.

 

Zletilost

Plně svéprávným se člověk stává zletilostí. Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku věku. Před nabytím zletilosti se plné svéprávnosti nabývá přiznáním svéprávnosti, nebo uzavřením manželství. Svéprávnost nabytá uzavřením manželství se neztrácí ani zánikem manželství, ani prohlášením manželství za neplatné.

Nezletilí

Předpokládá se, že každý nezletilý, je způsobilý k právním jednáním. Tato jednání musí být přiměřená rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku. Příklad: Nezletilý si jde koupit svačinu do školního bufetu. Zaplacením kupní ceny za svačinu uzavírá kupní smlouvu.

Zákonný zástupce může nezletilému udělit souhlas k určitému právnímu jednání ve shodě se zvyklostmi soukromého života. Za této podmínky je nezletilý schopen v mezích souhlasu sám právně jednat. Takový souhlas může být následně omezen nebo vzat zpět. Příklad: Rodič svému dítěti udělí souhlas vybrat si jízdní kolo v neomezené ceně, jako odměnu za pěkné vysvědčení.

Zákonný zástupce může nezletilému udělit souhlas k samostatnému provozování obchodního závodu nebo k jiné obdobné výdělečné činnosti. Tímto se nezletilý stává způsobilý k jednáním, jež jsou s touto činností spojena. K platnosti souhlasu se vyžaduje přivolení soudu. Přivolení soudu nahrazuje podmínku určitého věku, je-li stanovena pro výkon určité výdělečné činnosti jiným právním předpisem.

Závislá práce nezletilých mladších než patnáct let nebo nezletilých, kteří neukončili povinnou školní docházku, je zakázána. Tito nezletilí mohou vykonávat jen uměleckou, kulturní, reklamní nebo sportovní činnost za podmínek stanovených jiným právním předpisem.

Nezletilý není nikdy způsobilý jednat samostatně v těch záležitostech, k nimž by i jeho zákonný zástupce potřeboval přivolení soudu. Příklad: Nezletilý je vlastníkem nemovitosti, a pokud by měl být realizován prodej nemovitosti, je vždy nutné přivolení soudu.

Přiznání svéprávnosti

Soud může na návrh nezletilého mu přiznat svéprávnost. Podmínkou je dosažení věku šestnácti let, osvědčení schopnosti se sám živit a obstarat si své záležitosti. S návrhem musí souhlasit zákonný zástupce nezletilého. Shodný návrh může podat i zákonný zástupce, souhlasí-li s návrhem nezletilý.

Jméno člověka a jeho ochrana

Jméno člověka je jeho osobní jméno a příjmení. Mohou to být popřípadě jeho další jména a rodné příjmení, která mu podle zákona náležejí. Každý člověk má právo užívat své jméno v právním styku, stejně jako právo na ochranu svého jména a na úctu k němu. Člověk, který v právním styku užívá jiné jméno než své vlastní, nese následky omylů a újem, které z tohoto jednání mohou vzniknout.

Je-li člověk dotčen zpochybněním svého práva ke jménu nebo je mu způsobena újma neoprávněným užitím jména, může se domáhat odstranění vzniklých následků.

 

Pseudonym

Člověk může pro určitý obor své činnosti nebo i pro soukromý styk vůbec přijmout pseudonym. Právní jednání pod pseudonymem není na újmu platnosti. Musí být, však zřejmé kdo jednal, a nemůže-li druhá strana mít pochybnost o osobě jednajícího. Vejde-li pseudonym ve známost, požívá stejné ochrany jako jméno.

 

Bydliště

Člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale. Takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit, anebo jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek nebo kde měl bydliště naposledy.

 

Nezvěstnost

Za nezvěstného může soud prohlásit svéprávného člověka, který opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje. Soud uvede v rozhodnutí den, kdy nastaly účinky prohlášení nezvěstnosti. Prohlášení za nezvěstného se může stát na návrh osoby, která na tom má právní zájem. Takovou osobou může být zejména (i) manžel, (ii) jiná blízká osoba, (iii) spoluvlastník, (iv) zaměstnavatele, (v) korporace, na níž má tento člověk účast.

 

Domněnka smrti

Pouze soud může prohlásit člověka za mrtvého. Soud toto činí na návrh toho, kdo má právní zájem. Za mrtvého lze prohlásit člověka, o kterém je možné se domnívat, že zemřel. Prohlášením manžela za mrtvého zaniká manželství dnem, který se pokládá za den jeho smrti. To samé platí o registrovaném partnerství.

Soud také může prohlásit za mrtvého člověka, který byl prohlášen za nezvěstného. Zde však platí podmínka, že vyplývají z okolností vážné pochybnosti, zda je ještě živ. Opět v tomto případě soud rozhoduje na základě žádosti osoby, která má na tom právní zájem. Soud určí den, který nezvěstný zřejmě nepřežil. Tento den je dnem smrti nezvěstného.

Člověka, který byl prohlášen za nezvěstného, lze prohlásit za mrtvého nejdříve po uplynutí pěti let. Tato lhůta se počítá od konce roku, v němž došlo k prohlášení za nezvěstného. Tento postup není možné použít, objeví-li se v průběhu této doby zpráva, že nezvěstný je dosud naživu.

Nejdříve po uplynutí sedmi let, lze prohlásit za mrtvého člověka, který se stal nezvěstný tím, že opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje. Člověka, který se stal nezvěstným před dovršením osmnáctého roku věku, nelze prohlásit za mrtvého před uplynutím roku, v němž uplyne dvacet pět let od jeho narození.

Nejdříve po uplynutí tří let, lze prohlásit za mrtvého člověka, který se stal nezvěstným jako účastník události, při níž byl v ohrožení života větší počet osob. Musí být však jisté, že člověk byl této zúčastněnou osobou.

Byl-li člověk prohlášen za mrtvého, není vyloučen důkaz o tom, že zemřel dříve nebo později, než je uvedeno v prohlášení za mrtvého. Současně není vyloučeno, že může být naživu. Zjistí-li se, že je člověk naživu, k prohlášení za mrtvého se nepřihlíží. To znamená, jako by nebylo toto prohlášení učiněno.

 

Důkaz smrti

Smrt člověka působí závažné právní následky. Tuto právní událost je nutné náležitým způsobem prokázat. Smrt člověka se prokazuje veřejnou listinou – úmrtním listem. Tento list se vystavuje po prohlédnutí těla mrtvého. Lékař, který toto prohlédnutí činí, má lhůtu tří dnů, kdy úmrtí oznamuje matričnímu úřadu.

Není-li možné mrtvého prohlédnout, prohlásí člověka za mrtvého i bez návrhu soud. Tento postup je možný, byl-li člověk účasten takové události, že se jeho smrt vzhledem k okolnostem jeví jako jistá. V rozhodnutí určí soud den, který platí za den smrti.

 

Osobnost člověka

Chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Ochrany požívají zejména (i) život a důstojnost člověka, (ii) jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, (iii) jeho vážnost, (iv) čest, (v) soukromí, (vi) jeho projevy osobní povahy.

Pokud je osobnost člověka dotčena, má člověk právo se domáhat upuštění od neoprávněného zásahu. Člověk také může požadovat, aby byl odstraněn následek zásahu do jeho osobnostních práv.

 

Podoba a soukromí

Jen se svolením člověka je možné zachytit jeho podobu, je-li podle zobrazení možné určit jeho totožnost. Podobu člověka je možné rozšiřovat jen s jeho svolením. Tzn, že fotografii nebo jiné ztvárnění člověk, je možné veřejně používat jen s jeho souhlasem. Zobrazení člověka může být pořízeno za okolností, ze kterých vyplývá, že zobrazení bude šířeno. V tomto případě musí člověk počítat s tím, že jeho souhlas není potřeba. Měl vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat, z jakého důvodu je jeho zobrazení pořizováno.

Nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Bez svolení člověka nelze zejména (i) narušit jeho soukromé prostory, (ii) sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, (iii) využívat záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, (iv) takové záznamy o soukromém životě člověka šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní povahy.

Člověk, který svolit s použitím písemností osobní povahy, může své svolení odvolat. Toto se týká i svolení k použití podobizny nebo zvukového záznamu. Není rozhodné, že souhlas byl udělen na určitou dobu. Hrozí zde však nebezpečí, je-li souhlas odvolán bez rozumného důvodu, že odvolávajíc nahradí vzniklou škodu.

Kdy není potřeba svolení člověka? Jedná se o situace, kdy je na základě jiného právního předpisu možné např. pořizovat zvukové záznamy. Zvukový záznam je možné pořizovat při jednání na úřadě, které je vedeno podle správního řádu. Jedná se o úřední záznam. Zvukový záznam se dále může pořizovat taky při soudním jednání.

Podobizna nebo zvukový, obrazový záznam se mohou bez svolení člověka také pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též k vědeckému nebo uměleckému účelu. Dále také pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství.

Zákonný důvod k zásahu do soukromí nebo použití podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukový, obrazový záznam nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka.

 

Podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat

Člověk má možnost v očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat učinit následující opatření. Může projevit svou vůli, aby jeho záležitosti byly spravovány určitým způsobem nebo určitou osobou. Může projevit svou vůli tím, že se určitá osoba stane jeho opatrovníkem. Takové prohlášení může mít podobu veřejné listiny. Veřejná listina je listina sepsaná např. notářem. U veřejné listiny se předpokládá její autenticita a pravdivost, není-li prokázán opak. Prohlášení sepsané veřejnou listinou se ukládá do neveřejného seznamu. Je-li prohlášení sepsáno soukromou listinou, musí být opatřeno datem a potvrzeno dvěma svědky. Svědek o sobě uvede v potvrzení údaje, podle nichž ho lze zjistit. Svědci musí prohlášení podepsat. Svědek také musí být schopen potvrdit schopnost prohlašujícího jednat a obsah jeho prohlášení.

Činí-li prohlášení nevidomý, musí jí být prohlášení nahlas přečteno svědkem, který prohlášení nepsal. Nevidomý před svědky potvrdí, že listina obsahuje jeho pravou vůli. To samé platí pro osobu, která neumí nebo nemůže číst nebo psát.

 

Nápomoc při rozhodování

Člověk, který není omezen ve svéprávnosti, ale duševní porucha mu působí obtíže, si může sjednat poskytování podpory. Smlouvou o nápomoci se podpůrce zavazuje podporovanému, že bude s jeho souhlasem přítomen při jeho právních jednáních. Zajistí mu potřebné údaje, a že mu bude nápomocen radami. Smlouva nabývá účinnosti dnem, kdy ji schválí soud. Smlouva nemusí mít písemnou formu, ale strany smlouvy svou vůli uzavřít smlouvu projeví před soudem. Podpůrce nesmí ohrozit zájmy podporovaného nevhodným ovlivňováním. Nesmí se na úkor podporovaného bezdůvodně obohatit. Na návrh podporovaného nebo podpůrce soud podpůrce odvolá. Soud odvolá podpůrce i v případě, že podpůrce závažně poruší své povinnosti.

Zastoupení členem domácnosti

Brání-li duševní porucha zletilému, který nemá jiného zástupce, samostatně právně jednat, může ho zastupovat jeho (i) potomek, (ii) předek, (iii) sourozenec, (iv) manžel nebo partner, (v) osoba, která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky.

Zástupce dá zastoupenému na vědomí, že ho bude zastupovat. Je nutné srozumitelně zastoupenému vysvětlit povahu a následky zastoupení. Odmítne-li to člověk, který má být zastoupen, zastoupení nevznikne. K odmítnutí postačí schopnost projevit přání.

Ke vzniku zastoupení se vyžaduje schválení soudu. Před vydáním rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor zastoupeného. Je nezbytné použít takový způsob dorozumívání, který si zastoupený zvolí.

Zástupce dbá o ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv. Dbá, aby způsob jeho života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a odpovídal i zvláštním představám a přáním zastoupeného.

Zastoupení se vztahuje na obvyklé záležitosti, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného. Zástupce však není oprávněn udělit souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými následky.

Zástupce může nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném pro obstarání obvyklých záležitostí, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného. S peněžními prostředky na účtu zastoupeného však může nakládat jen v rozsahu nepřesahujícím měsíčně výši životního minima jednotlivce.

Zastoupení zaniká, pokud se jej zástupce vzdá nebo pokud zastoupený odmítne, aby ho zástupce dále zastupoval. K odmítnutí postačí schopnost projevit přání. Zastoupení rovněž zaniká, pokud soud jmenuje zastoupenému opatrovníka.

 

Omezení svéprávnosti

K omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká. Po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, pokud mu hrozí závažná újma.

Omezit svéprávnost člověka může jen soud. Soud vyvíjí potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož svéprávnosti rozhoduje. Soud používá takový způsob dorozumívání, který si člověk zvolí.

Soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu schopen právně jednat. Musí se jednat o duševní poruchu, která není přechodná. Soud vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil.

Má-li člověk obtíže dorozumívat se, není to samo o sobě důvodem k omezení svéprávnosti.

Soud může v průběhu řízení o omezení svéprávnosti svěřit třetí osobě provedení určitých jednotlivých právních jednání nebo správu majetku, je-li to nutné, aby se zabránilo závažné újmě.

Soud může svéprávnost omezit v souvislosti s určitou záležitostí na dobu nutnou pro její vyřízení, nebo na jinak určenou určitou dobu, nejdéle však na tři roky. Uplynutím této doby právní účinky omezení zanikají. Je-li v této době zahájeno řízení o prodloužení doby omezení, trvají právní účinky původního rozhodnutí až do vydání nového rozhodnutí, nejdéle však jeden rok.

Změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí bezodkladně změní nebo zruší.

V rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka. Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance. Dále soud přihlíží i k podnětům osob opatrovanci blízkých, které sledují jeho prospěch.

Opatrovníkem nelze jmenovat osobu nezpůsobilou právně jednat. Také není možné opatrovníkem jmenovat osobu, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy opatrovance. Opatrovníkem nemůže být provozovatel zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby.

Rozhodnutí o omezení svéprávnosti nezbavuje člověka práva samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života.

V případě, že opatrovanec jedná samostatně, ač neměl, lze jeho právní jednání prohlásit za neplatné. Takové jednání však musí způsobit újmu. Je-li následně jednání opatrovace schváleno opatrovníkem, je takové jednání platné.