Dědické řízení přijetím NOZ prošlo velkou změnou, která spočívá nejen v obsáhlosti úpravy dědického řízení. Současná právní úprava dědického řízení v občanském zákoníku obsahuje 41 paragrafů. V NOZ úprava dědického řízení čítá 245 paragrafů a až samotná praxe ukáže a prověří všechny učiněné změny. Na druhé straně už dnes je možné říci, že tato nová úprava dává lepší možnosti každému z nás, jak naložit s věcmi v případě skonu. V následujících řádcích se pokusím srovnat současnou právní úpravu s úpravou v NOZ.
NOZ obsahuje definici dědického práva jako právo na pozůstalost nebo na její poměrný díl. Pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností výlučně vázaných na jeho osobu (např. povinnost poskytovat výživné).
Současná právní úprava stanoví, že se dědí ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů. NOZ tento výčet rozšiřuje o institut dědické smlouvy.
Ze zákona může dědit výlučně fyzická osoba, která je v určitém vztahu k zůstaviteli, zákon taxativně uvádí dědické skupiny (třídy nově). Nyní jsou čtyři a dle NOZ je jich šest. V rámci jedné dědické skupiny jsou vždy povoláni všichni dědici společně. Pokud takoví dědici nejsou, jsou povoláni k dědictví osoby ze skupiny následující.
Současná právní úprava vymezuje tyto čtyři skupiny takto:
První skupina – dědí děti zůstavitele a manžel/ka nebo partner (zákon o registrovaném partnerství), každý stejným dílem. Nedědí-li dítě, nabývají jeho dědického podílu jeho děti (vnuci). Pokud nedědí vnuci, nabývají dědictví jejich děti (pravnuci).
Druhá skupina – pokud nedědí děti, je ve druhé skupině manžel/ka nebo partner, zůstavitelovi rodiče a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti. Dědici dědí stejným dílem, manžel/ka nebo partner však nejméně polovinu dědictví.
Třetí skupina – pokud nejsou dědici ve druhé skupině, dědí stejným dílem sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti.
Čtvrtá skupina – nedědí-li žádný dědic třetí skupiny, dědí stejným dílem prarodiče zůstavitele a nedědí-li žádný z nich, dědí stejným dílem jejich děti.
NOZ vymezuje šest skupin, resp. tříd, takto:
První třída – dědí děti zůstavitele a jeho manžel/ka, každý stejným dílem. Nedědí-li některé z dětí, nabývají jeho podíl jeho děti.
Druhá třída – nedědí-li děti, dědí manžel/ka, zůstavitelovi rodiče a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti. Dědici dědí stejným dílem, manžel/ka nebo partner však nejméně polovinu dědictví.
Třetí třída – nedědí-li nikdo z druhé třídy dědiců, dědí zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti. Nedědí-li sourozenci, nabývají jejich podíl jejich děti.
Čtvrtá třída – stejným dílem dědí prarodiče zůstavitele.
Pátá třída – dědí prarodiče rodičů zůstavitele. Prarodičům zůstavitelova otce připadá polovina dědictví, prarodičům zůstavitelovi matky připadá druhá polovina.
Šestá třída – dědí děti dětí sourozenců zůstavitele a děti prarodičů zůstavitele. Nedědí-li některé z dětí prarodičů zůstavitele, dědí jeho děti.
Není-li žádných dědiců, dědictví přechází na stát jako tzv. odúmrť.
Dědění ze závěti
V NOZ je tento institut daleko šířeji rozpracován a zákon více posiluje pozici zůstavitele možnost ovlivnit, jak bude naloženo s jeho pozůstalostí. Závěť vyžaduje písemnou formu, pokud není pořízena s úlevami. Úlevou při pořízení závěti se rozumí okolnosti, které ohrožují zůstavitele bezprostředně na životě, popř. má k pořízení závěti vážné důvody. Pokud je zůstavitel v bezprostředním ohrožení života, může pořídit závěť ústně před třemi svědky. Také je možné, aby zůstavitelovu poslední vůli zaznamenal starosta obce za přítomnosti dvou svědků. Dále závěť může zaznamenat v přítomnosti dvou svědků velitel námořního plavidla plujícího pod státní vlajkou České republiky nebo letadla zapsaného v leteckém rejstříku České republiky. Takto pořízená závěť musí být předána příslušnému úřadu, který zajistí její úschovu u notáře. Poslední vůli vojáka, účastnícího se ozbrojeného konfliktu, může zaznamenat velitel vojenské jednotky České republiky nebo jiný voják v hodnosti důstojníka za přítomnosti dvou svědků.
Podle NOZ může závěť obsahovat také vedlejší doložky závěti, což je podmínka, doložení času nebo příkaz. V současné právní úpravě pokud závěť obsahuje podmínku, tak tato nemá právní důsledky. Podmínkou tedy můžeme rozumět to, že dědic musí splnit přání zůstavitele, aby mohl dědit (např. dokončit studia na střední škole). Doložení času znamená, že potomek bude dědit, až dosáhne určitého věku. Příkazem se rozumí, že dědic má něco vykonat a až po té bude dědit (např. starat se o domácího mazlíčka).
Směřuje-li vedlejší doložka jen ke zřejmému obtěžování dědice nebo odkazovníka ze zjevné zůstavitelovi svévole, zjevně odporuje veřejnému pořádku nebo je nesrozumitelná, je takováto doložka neúčinná a jako by nebyla.
Zásadní změnou v NOZ je změna v postavení tzv. nepominutelných dědiců – dětí, nežijí-li, tak dalších potomků zůstavitele. Pokud by podle současné právní úpravy nebyl v závěti uveden jako dědic nepominutelný dědic, je v této části závěť neplatná. Má-li zůstavitel potomky, význam závěti je v tom, že lze zkrátit zákonný podíl zletilého potomka na polovinu (zákonný podíl zletilého potomka je tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona). Zákonný podíl nezletilého potomka nelze zkrátit. Podle NOZ lze nepominutelného dědice v závěti zcela vyloučit. V takovém případě má právo pouze na výplatu nepominutelného dílu v penězích a nebude mít postavení dědice, ale jen věřitele. Navíc se nepominutelný podíl zkracuje u zletilého na jednu čtvrtinu jeho zákonného podílu a u nezletilého na tři čtvrtiny. Touto právní úpravou dostává poslední vůle – závěť zůstavitele konkrétní význam. Závěť nebo dědická smlouva se touto novou právní úpravou stávají fakticky silnějším dědickým titulem, než je dědění ze zákona.
Dědická smlouva je institutem, který se do našeho práva vrací. Dědickou smlouvu mohou uzavřít manželé nebo je uzavírána mezi zůstavitelem a druhou smluvní stranou. Zůstavitel tak může za svého života řešit své rodinné majetkoprávní vztahy, které mají nastat po jeho smrti.
Dědická smlouva je tedy dvojstranným právním aktem, který vyžaduje formu veřejné listiny, tzn., že ji musí sepsat notář. Také je tato smlouva limitována tím, že zůstavitel musí čtvrtinu své pozůstalosti nechat volnou, aby s ní mohl volně nakládat. Pokud hodlá zůstavitel zanechat smluvnímu dědici i tuto čtvrtinu, musí tak učinit závětí.
Odkaz je další nový pojem zaváděný NOZ. Odkazem se odkazovníku (ten, komu je odkaz určen) zřizuje pohledávka na vydání určité věci nebo na zřízení určitého práva. Odkazovník není dědicem.
Současná právní úprava umožňuje ustanovit formou notářského zápisu správce dědictví, který s tímto musí souhlasit a v listině je uvedeno, jaký majetek spravuje. NOZ zavádí pojem správce pozůstalosti a z tohoto označení je zřejmé, že správce spravuje celou pozůstalost. Tzn., že správce pozůstalosti spravuje jmění, které zanechal zůstavitel nejen v zájmu dědiců, ale i dalších osob (odkazovníků, věřitelů apod.). Povolání správce pozůstalosti vyžaduje formu veřejné listiny (notářského zápisu).
NOZ umožňuje zůstaviteli závětí povolat vykonavatele závěti. Vykonavatel závěti dbá o řádné splnění závěti zůstavitele s péčí řádného hospodáře. Má právo před soudem hájit platnost závěti, namítat nezpůsobilost dědice nebo odkazovníka a dbá na splnění zůstavitelových pokynů.
Dědická nezpůsobilost – tento pojem zůstává v NOZ zachován, jen je rozšířen výčet dědické nezpůsobilosti. Z dědického práva je vyloučen ten, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstavitelovi, jeho předku, potomku nebo manželovi. Dále ten, kdo se dopustil zavrženíhodného činu proti zůstavitelově závěti (závěť zatajil, zfalšoval, podvrhl apod.). V případě, že zůstavitel výslovně toto jednání promine, může dědic dědit. Také není způsobilý dědit manžel, který se dopustil na zůstaviteli činu naplňujícího znaky domácího násilí. Nedědí rodič zbavený rodičovské zodpovědnosti, pokud její výkon zneužil nebo ji z vlastní viny závažným způsobem zanedbával.
Odmítnout dědictví podle stávající právní úpravy je možné učinit ústně u soudu nebo písemným prohlášením, které bude soudu doručeno. Prohlášení o odmítnutí dědictví musí dědic učinit do jednoho měsíce ode dne, kdy byl soudem o právu odmítnout dědictví a následcích odmítnutí vyrozuměn. K odmítnutí dědictví nemůže dědic připojit výhrady nebo podmínky, rovněž nemůže odmítnout pouze část dědictví. Prohlášení o odmítnutí dědictví není možné odvolat. Totéž platí, pokud dědic prohlásí, že dědictví neodmítá. Institut odmítnutí dědictví je v NOZ upraven téměř shodně, jako ve stávající právní úpravě, Jsou však zde tyto odchylky. Pokud odmítá dědictví smluvní dědic (uzavřená dědická smlouva), může tak učinit, pokud to smlouva nevylučuje. Odmítá-li dědictví nepominutelný dědic, může dědictví odmítnout s výhradou povinného dílu. Lhůta pro odmítnutí dědictví, má-li dědic jediné bydliště v zahraničí, činí tři měsíce ode dne, kdy soud vyrozuměl dědice o jeho právu odmítnout dědictví.
Zřeknutí se dědického práva je novým institutem NOZ. Dědického práva se lze zříci smlouvou se zůstavitelem. Zřeknutí se dědického práva uzavřenou smlouvou se zůstavitelem dopadá i na potomky toho, kdo se dědického práva zřekl. Smlouva musí být sepsána notářem. Práva a povinnosti z této smlouvy mohou být mezi smluvními stranami písemně zrušeny.
Jak ve stávající právní úpravě nalezneme institut vydědění, tak je tento institut zakomponován i do úpravy dědického řízení v NOZ. Podle stávající právní úpravy je možné potomka vydědit z těchto důvodů:
- v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech,
- o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl,
- byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku,
- trvale vede nezřízený život.
Pokud to zůstavitel v listině o vydědění výslovně stanoví, vztahují se důsledky vydědění i na potomky. V listině vždy musí být uveden důvod vydědění.
Důvody pro vydědění uvedené v NOZ jsou takřka totožné se současnou právní úpravou. Zůstavitel však nově nemusí uvést důvod vydědění. V takovém případě má nepominutelný dědic právo na povinný díl, pokud se neprokáže zákonný důvod jeho vydědění. Vydědění je účinné i vůči potomkům vyděděného potomka, pokud zůstavitel neurčí jinak. Zůstavitel také může vydědit nepominutelného dědice, který je zadlužen nebo si počíná marnotratně a je dána obava, že se pro jeho potomky nezachová povinný díl. Povinný díl z dědictví zůstavitel odkáže dětem tohoto nepominutelného dědice.
Prohlášení o vydědění činí zůstavitel stejným způsobem, jakým se pořizuje závěť.
Dluhy dědictví
Podle současné právní úpravy odpovídá dědic do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí. Pokud je více dědiců, odpovídají za náklady pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli.
NOZ stanoví následující – dluhy zůstavitele přecházejí na dědice, ledaže zákon stanoví jinak. Dědic je dále zavázán k úhradě zůstavitelova pohřbení a opatření hrobového místa.
Z uvedené právní úpravy tedy plyne, že odpovědnost za zůstavitelovy dluhy není omezena výší ceny nabytého dědictví. V souvislosti s touto právní úpravou NOZ zavádí institut – výhrada soupisu.
Pokud dědic uplatní výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví. Neuplatní-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele v plném rozsahu.
Dědické řízení, resp. jeho právní úprava prošla, jak je naznačeno v řádcích výše, dosti značnou proměnou. Doporučuji všem, kteří už z jakéhokoliv důvodu budou nuceni se nějakým způsobem s touto problematikou seznámit, aby byli obezřetní a neváhali se obrátit na notáře nebo advokáta a využít jejich odborné znalosti.
