Mezi dotazy, které dostávám, se často setkávám s otázkami týkajícími se exekucí. V judikatuře Ústavního soudu jsem našla rozhodnutí, která se zabývají tématem „Kdo hradí náklady v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného“.
Po vyhraném soudním sporu může nastat situace, kdy pravomocně přisouzenou pohledávku není možné vymoci, neboť povinný nemá žádný majetek. Takováto situace vede k zastavení exekuce a na místě je otázka, kdo ponese náklady exekuce?
Nejdříve co říká exekuční řád. Podle exekučního řádu platí, že náklady exekuce hradí exekutorovi povinný. Toto lze považovat za obecné pravidlo. Každé správné pravidlo má však svou výjimku, a toto platí i zde. Exekutorský řád dále říká. Dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené nebo účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného si může oprávněný s exekutorem předem sjednat výši účelně vynaložených výdajů.
Jak tedy problematiku hrazení nákladů exekuce posoudil Ústavní soud? Ten ve svých rozhodnutích uvádí následující – „je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou“. Ve stejném rozhodnutí ještě Ústavní soud konstatoval, že „…jen v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému; procesní zavinění oprávněného nelze ale bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu – návrhu na nařízení exekuce“.
Přestože názor Ústavního soudu je zřejmý, může se stát a bohužel se i stává, že exekutor při zastavení exekuce pro nemajetnost povinného uloží oprávněnému uhradit náklady. Takové rozhodnutí nerespektuje názor Ústavního soudu a proti takovému rozhodnutí je nutné se bránit a podat včasné odvolání. V letošním roce se Městský soud v Praze zabýval jedním takovým rozhodnutím. Exekutor nařídil při zastavení exekuce pro nemajetnost povinného oprávněnému úhradu nákladů. Na základě podaného odvolání Městský soud v Praze změnil rozhodnutí exekutora ohledně úhrady nákladů exekuce. Konstatoval, že odvolání proti rozhodnutí je oprávněné a náklady exekuce je povinen uhradit povinný. Městský soud ve svém rozhodnutí uvedl, že nelze soudnímu exekutorovi přiznat náhradu nákladů exekuce vůči oprávněnému, nelze-li shledat procesní zavinění na straně oprávněného. Procesní zavinění není možné spatřovat v jeho dispozičním úkonu, kterým je podání návrhu na výkon exekuce.
Obdobnou argumentaci lze najít i v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít zajištěnu úhradu nákladů exekuce. Samotná skutečnost, že může nastat stav, kdy nebudou uspokojeny nároky exekutora, není protiústavní. Toto riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. Bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese, kam spadá i riziko neuhrazení odměny za provedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí. Osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním exekuční činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků.
Závěrem chci zdůraznit, že každý konkrétní případ je nutné posuzovat samostatně podle jeho specifických podmínek. Není možné paušálně říci, že náklady exekuce nemůže hradit oprávněný, ale právě s ohledem na výše uvedený názor Ústavního soudu ČR a Evropského soudu pro lidská práva je nutné bránit svá práva, být obezřetný a poradit se při obraně svých práv.
