Ustanovení §34a zákoníku práce stanoví, že není-li v pracovní smlouvě sjednáno pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad, platí, že pravidelným pracovištěm je místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Jestliže je však místo výkonu práce sjednáno šířeji než jedna obec, považuje se za pravidelné pracoviště obec, ve které nejčastěji začínají cesty zaměstnance za účelem výkonu práce. Pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad nesmí být sjednáno šířeji než jedna obec.
Ustanovení §34a navazuje na ustanovení §34 zákoníku práce. Podstatnou náležitostí pracovní smlouvy je mimo jiné dohoda smluvních stran o místě nebo místech, ve kterých má být práce konána. Zaměstnanec je povinen konat práci v jiném než sjednaném místě výkonu práce pouze v případě pracovní cesty.
S ohledem na povahu závislé práce nelze spravedlivě požadovat po zaměstnanci, aby nesl zvýšené výdaje, které mu v souvislosti s pracovní cestou vzniknou. Náklady pracovní cesty jsou jízdní výdaje, jízdní výdaje k návštěvě člena rodiny, výdaje za ubytování, zvýšené stravovací výdaje a nutné vedlejší výdaje.
Právě při alternativním vymezení místa výkonu práce nebo při širším vymezení místa výkonu práce než je jedna obec, mohou zaměstnanci vzniknout zvýšené výdaje, ačkoli se nebude jednat o pracovní cestu. Zákonodárce nepovažoval za spravedlivé, aby v tomto případě zaměstnanec tyto zvýšené výdaje nesl ke své tíži. Z uvedeného důvodu je v zákoníku práce upraven pojem pravidelného pracoviště. Současně je v ustanovení §152 písm. b) zákoníku práce stanoveno, že náklady cestovních výdajů náleží zaměstnanci nejen při pracovní cestě, ale i při cestě mimo pravidelné pracoviště.
Pojem pravidelného pracoviště je výhradně vymezen pro účely poskytování cestovních náhrad. Přesnou definici zakotvenou v zákoníku práce nenajdeme. Tímto pojmem se rozumí určitý prostor, kde zaměstnanec má zpravidla vykonávat přidělenou práci. Může se jednat o dílnu, kancelář, staveniště apod. Je-li v pracovní smlouvě dohodnuto místo výkonu práce šířeji než odpovídá pojmu pravidelné pracoviště, může zaměstnavatel stanovit povinnost zaměstnanci vykonávat práci i mimo pravidelné pracoviště. Musí to však být v mezích sjednaného místa výkonu práce. Právě pro tyto případy se mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem písemně sjednává pravidelné pracoviště.
Pravidelné pracoviště nesmí být sjednáno šířeji než jedna obec. Pokud by pravidelné pracoviště bylo sjednáno šířeji než jedna obec, byl by popřen smysl a účel úpravy pravidelného pracoviště pro účely cestovních náhrad. Pokud by pracovní smlouva nebo jiná písemná smlouva takové ujednání obsahovala, jednalo by se o neplatné ustanovení.
Z důvodu ochrany zaměstnance před zvýšenými výdaji je v zákoníku práce zakotvena právní domněnka pravidelného pracoviště, pokud by nebylo sjednáno jinak. Není-li pravidelné pracoviště sjednáno, vychází se z právní domněnky, že je jím místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Tuto domněnku je však možné použít pouze v případě, že místo výkonu práce není v pracovní smlouvě sjednáno šířeji než jedna obec. V opačném případě platí naopak právní domněnka, že pravidelným pracovištěm je obec, ve které nejčastěji začínají pracovní cesty zaměstnance.
