Dnes si řekneme, jaké informace týkající se pracovního poměru zaměstnavatel má povinnost zaměstnanci sdělit (§ 37 zákoníku práce) a jaké informace po zaměstnanci nesmí požadovat, nebo jen výjimečně (§ 316 odst. 4 zákoníku práce).
Zaměstnavatel má povinnost informovat zaměstnance o obsahu pracovního poměru. Tyto informace mohou být součástí pracovní smlouvy. Pokud nejsou součástí pracovní smlouvy, je zaměstnavatel povinen do jednoho měsíce od vzniku pracovního poměru informovat zaměstnance o těchto údajích.
a) jméno, popřípadě jména a příjmení zaměstnance a název a sídlo zaměstnavatele, je-li právnickou osobou, nebo jméno, popřípadě jména a příjmení a adresu zaměstnavatele, je-li fyzickou osobou,
b) bližší označení druhu a místa výkonu práce,
c) údaj o délce dovolené, popřípadě uvedení způsobu určování dovolené,
d) údaj o výpovědních dobách,
e) údaj o týdenní pracovní době a jejím rozvržení,
f) údaj o mzdě nebo platu a způsobu odměňování, splatnosti mzdy nebo platu, termínu výplaty mzdy nebo platu, místu a způsobu vyplácení mzdy nebo platu,
g) údaj o kolektivních smlouvách, které upravují pracovní podmínky zaměstnance, a označení smluvních stran těchto kolektivních smluv.
Vysílá-li zaměstnavatel zaměstnance k výkonu práce na území jiného státu, je povinen jej předem informovat o předpokládané době trvání tohoto vyslání a o měně, ve které mu bude vyplácena mzda nebo plat.
Informace o dovolené, výpovědních dobách nebo týdenní pracovní době mohou být nahrazeny odkazem na kolektivní smlouvu nebo na vnitřní předpis. Také postačuje, odkáže-li zaměstnavatel na příslušné ustanovení zákoníku práce.
Povinnost písemně informovat zaměstnance o základních právech a povinnostech vyplývajících z pracovního poměru se nevztahuje na pracovní poměr na dobu kratší než 1 měsíc.
Při nástupu do práce musí být zaměstnanec seznámen s pracovním řádem a s právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jež musí při své práci dodržovat. Zaměstnanec musí být také seznámen s kolektivní smlouvou a vnitřními předpisy.
Ze zákoníku práce je jednoznačně dáno, které informace zaměstnavatel po zaměstnanci nesmí požadovat. Jedná se o informace, které bezprostředně nesouvisejí s výkonem práce a se základním pracovněprávním vztahem. Zejména se nesní jednat o informace:
a) těhotenství,
b) rodinných a majetkových poměrech,
c) sexuální orientaci,
d) původu,
e) členství v odborové organizaci,
f) členství v politických stranách nebo hnutích,
g) příslušnosti k církvi nebo náboženské společnosti,
h) trestněprávní bezúhonnosti.
Platí výjimka pro informace pod písmenem c), d), e), f) a g). Zde musí být dán věcný důvod spočívající v povaze práce, která má být vykonávána. Požadavek pro sdělení informací musí být přiměřený, nebo musí jít o případy, kdy povinnost sdělit informaci stanoví tento zákon nebo zvláštní právní předpis.
Uvedené informace nesmí zaměstnavatel získávat ani prostřednictvím třetích osob.
Zákoník práce ve svém ustanovení § 16 odst. 2 upravuje definici diskriminace. Novelizací zákoníku práce účinnou od 29. 7. 2017 byla tato definice nově upravena a zní takto:
„V pracovněprávních vztazích je zakázána jakákoliv diskriminace, zejména diskriminace z důvodu pohlaví, sexuální orientace, rasového nebo etnického původu, národnosti, státního občanství, sociálního původu, rodu, jazyka, zdravotního stavu, věku, náboženství či víry, majetku, manželského a rodinného stavu a vztahu nebo povinností k rodině, politického nebo jiného smýšlení, členství a činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, v odborových organizacích nebo organizacích zaměstnavatelů; diskriminace z důvodu těhotenství, mateřství, otcovství nebo pohlavní identifikace se považuje za diskriminaci z důvodu pohlaví.“.
