Odbory v regionech i v centru

(Pokus o analýzu současného stavu s naznačením perspektivy)

Vlastně bych mohl říci – odbory vůbec, jejich postavení v celém politickém spektru české společnosti. Mám obavu, že to je téma v tuto chvíli poněkud bolestné. A nijak se nevymyká z poněkud schizofrenní situace české občanské společnosti vůbec.

15 let po Listopadu si musím klást řadu znepokojivých otázek:

Čím to je, že tak málo lidí chodí k volbám?

Čím to je, že skutečná odborářská aktivita (tady nemám na mysli zájezdy, bowlingy, masáže atd.) spočívá na bedrech několika málo pořád ještě nadšenců (anebo setrvačníků se vším, co tohle příšerné slovo obnáší)?

Čím to je, že ve svobodné společnosti se spousta lidí opět bojí – tentokrát už ne ideologického násilí, ale nejisté perspektivy v pracovněprávním procesu?

Všude chybějí peníze, odbory nevyjímaje. Ruku na srdce: Neprošustrovali jsme (doslova, i když tohle slovo nepatří do slovníku spisovné češtiny) finanční prostředky na věci, které nebyly až tak nutné, nechtěli jsme si hrát na něco, co není odborům vlastní?

Jestliže dnes vedení ČMKOS za tichého přihlížení představitelů řady odborových svazů a v souladu s jejich partikulárními zájmy chce šetřit na reorganizaci regionálního právního poradenství, vypadá to sice na pohled jako taková nepatrná kosmetická úprava, ve skutečnosti si zeštíhlováním (a později třeba úplnou likvidací) toho nejpodstatnějšího a nejvíce hmatatelného v odborových službách členům podkopáváme svou pozici reprezentantů lidí práce!

Pracuji jako zástupce našeho OS v Regionální radě odborových svazů Olomouckého kraje, jako jeden ze sedmi zástupců RROS jsem členem krajské tripartity a navíc mě RROS pověřila zastupováním odborů v poradním sboru Úřadu práce v Šumperku. Členství ve všech těchto korporacích mě stále znovu přesvědčuje o tom, jak je důležité vidět věci s nadsvazovým a nadprofesním nadhledem, jak je důležité “být u toho”.

Naše RROS – a připojila se k ní i krajská tripartita – se obrátila koncem září na premiéra, aby ho upozornila na tíživou situaci našeho kraje. Zatím jsme se sice setkali pouze s přezíravou arogancí – alespoň podle denního tisku, zvláště MF Dnes – nicméně jsem přesvědčen, že kde se tluče na dveře vytrvale a s jasnými argumenty – nemůže zůstat zavřeno donekonečna.

Spoustě lidí – funkcionáře odborů nevyjímaje – to sice pořád ještě jaksi uniká, nicméně jsem přesvědčen, že odbory nejsou o jednotlivých profesích bez návaznosti na celospolečenské ovzduší, že je tomu přímo naopak. Odbory jsou společenská organizace se vším, co k tomu termínu patří. Aby to skutečně platilo, je zapotřebí zbavit se dojmu, že si jednotlivé základní organizace (profesně přemnožené) a jednotlivé (opět profesně přemnožené) odborové svazy a sdružení vystačí bez hloubkové spolupráce s ostatními ZO a s ostatními OS na svých úzce vymezených písečcích. Kdy už konečně mnohým dojde, že toto je hluboký omyl?

A ještě něco – to platí zejména do nitra našeho OS – domněnka, že odbory svou aktivitou v různých firmách, jež jsou navzájem v konkurenčním vztahu, mohou tento konkurenční vztah bourat, je veliký omyl. V odstátněném ekonomickém prostředí se odbory nepodílejí na vedení firem, nýbrž reprezentují zaměstnance a jejich životní potřeby. A ty potřeby (zaměstnanost, mzdy, sociální jistoty etc.) jsou u všech lidí práce stejné.

Platí, co bylo před časem napsáno v publikaci Cesty, křižovatky, střety nových odborů (Sondy, Praha 2000), že totiž v jednotném postupu odborů v procesu úsilí o tripartitní shodu se státní správou a se zaměstnavateli je v demokraticky vyspělých zemích dáván veřejnosti – a především těm, jež odbory zastupují (zaměstnancům i seniorům, pracujícím matkám, mladým lidem i těm, kdo jsou těsně před důchodem) – významný signál o tom, že sociální dialog ve strukturované občanské společnosti má smysl a že sociální partnerství není jen prázdný či vyprázdněný pojem.

(17. 11. 2004, 15 let poté.)

Emil J. Havlíček