Vyzvedávání oznámených poštovních zásilek na poště 

 

 

Už je to poměrně dlouho, co vstoupil v platnost nový poštovní zákon, přesněji zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách.

Tímto zákonem nám byla dána nová pravidla hry, ať se nám to líbilo či nikoliv. Byl v mnohém připomínkován jak ze strany ČP, tak ze strany odborů. Pošťáci vše pochopili, zákon se naučili, ale veřejnost, pro kterou zůstaneme službou a státním podnikem se vším, co k tomu názvu patří, se nenaučila vůbec nic a striktní dodržování tohoto zákona bere v lepším případě jako neochotu a špatnou službu lidem, kterou si sami zaplatili. V tom horším případě se jedná o nehoráznost, výmysl a šikanování a nedá se přesvědčit žádným argumentem, protože, jak se s oblibou dnes říká "tohle nebylo ani za komunistů".

Mnohdy se setkávám s tím, že argumentace pracovníků pošty je podle mého soudu nedostatečná a shodně tak hovoří pracovnice u přepážky i vedoucí pošty. Rozhněvaným zákazníkům, kteří přišli vyzvednout oznámenou zásilku někoho jiného i s jeho občankou, říkáme a ujišťujeme je, že " je to takové nařízení" nebo, že "máme takový předpis". Ve skutečnosti se nejedná o nařízení, nebo předpis, ale jde o výše citovaný zákon, který je dílem našich zákonodárců - poslanců ČR.

Já osobně vždy argumentuji, pokud se stanu náhodným svědkem vášnivé debaty na toto téma, zákonem o poštovních službách a vše svádím na poslance. Přidáte-li v této debatě s veřejností argument ochrany adresáta a případné zneužití jeho zásilky při vyzvednutí neoprávněnou osobou, debata většinou končí. Hněv a zloba je v tu chvíli přesunuta na poslance a pošta je v očích veřejnosti očištěna, tedy alespoň v některých. Přesně v tomto okamžiku je třeba zákazníkovi nabídnout službu ČP - žádost o vydání průkazu zmocněnce, aby se celá záležitost neopakovala a věřím, že spokojených zákazníků bude přibývat.

Pokud mě napadnou cizí lidi a moji argumentaci nevezmou, vem je čert. Horší je to v případě vám někoho blízkého, nebo dokonce v případě rodinných příslušníků.

Nedávno jsem zažil tuto nepříjemnou záležitost se svou známou. Přijedeme na návštěvu a v zápětí po konzumaci velice chutného oběda se do mě známá pustila. Objednala si na dobírku sadu nožů a tím to všechno začalo. Doručení zásilky probíhalo podle nám všem velmi dobře známého scénáře. Doručovatel zazvonil, ale nedozvonil se, protože zvonek je takzvaně na heslo. Pro oznámenou zásilku známá došla na poštu předčasně, zásilka ještě nedorazila zpět. Vrátila se a druhý den poslala manžela s její občankou na poštu. Tomu zásilku nevydali a známá musela znova na poštu, kam dorazila značně rozezlena. Její hněv byl přímo úměrný vzdálenosti pošty od domova, je to opravdu daleko a svojí nespokojenost dala najevo hned u přepážky a pak u vedoucí pošty. Po tom všem jsem přijel já na návštěvu a snadno si domyslíte, co následovalo. Ke všem těm dobře známým protiargumentům nespokojené veřejnosti přidala ještě jeden - "přece, když je ten zákon blbej a proti lidem, tak ho pošta nesmí dodržovat". Opět jsem nepřesvědčil a v tomto případě snad ani částečně.

Na adresu všech kritiků pošty už zbývá pouze dodat, že stejně jako v jiném oboru a vůbec v životě lidském, platí, že neznalost zákona neomlouvá.

Zákon se dá předělat poměrně rychle dokonce i v našem státě, ale myšlení lidí se předělává velmi pomalu. Mám pocit, že v tomto případě jde snad o záležitost několika generací. V oblíbenosti a vážnosti u veřejnosti má pošta hodně společného s odbory. Nejsme zrovna na špici, na jednoho i druhého nadávají, ale nakonec se bez nás neobejdou, aniž by si to vůbec uvědomili.

Pavel Souček